Úvodní slovo
Za všech časů bývali čistí, Bohu oddaní lidé, kteří slyšeli v srdci Božího Ducha. Známe všichni přemnohá místa Starého zákona, kde praví prorok: „I pravil Hospodin ke mně.“
A toto vnitřní spojení mezi Bohem a člověkem, jak nám o něm podávají zprávu Mojžíš, Samuel, Izaiáš a jiní proroci a osvícenci Starého a Nového zákona, že by v naší době nebylo již možné? Což není Pán Bůh od pravěku stále týž a nejsou také lidé dneška stále ještě v podstatě stejní jako tehdy?
Bylo by zajisté proti všemu rozumu předpokládat, že by Bůh mluvil jen k Mojžíšovi a k apoštolům, nikdy však předtím ani potom k Svým lidským dětem a že by v Bibli bylo dáno uzavřené veškeré zjevení. Jen v literu věřící mohou být takového mínění.
Víme také z mnohých spolehlivých svědectví a písemných pramenů, že vnitřní slovo jako prostředek Božího zjevení dávalo „dětem výšiny“ již před Mojžíšem světlo a poučení, například skrze Enocha, a že toto slovo také ve dnech po apoštolských občerstvovalo ty, kteří je v čisté touze hledali. Jako svítící stuha se křesťanskými dějinami táhne zvěst o vnitřním slově.
Význam vnitřního zjevení pro člověka poznávali a zdůrazňovali jak církevní otcové, jako Hieronymus a Augustinus, tak také středověcí mystikové jako Bernard z Clairvaux, Tauler, Suso a Tomáš Kempenský. Také mnozí svatí katolické církve, dále Jakob Böhme a v pozdější době severský mystik Immanuel Swedenborg, dostávali zjevení vnitřním slovem. A je známo, že Jan Tennhardt vydal roku 1712 v Norimberku „Poučení o vnitřním slově Božím“ opřené o hojné zkušenosti.
Je přece od Pána Ježíše „živým slovem Božím“ zaslíbeno: „Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje; a toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec i já ho budu milovat a zjevím se mu.“ (Jan 14,21) Také řekl dále: „Ale Utěšitel, Duch svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás všemu naučí a připomene vám vše, co jsem vám řekl.“ (Jan 14,26)
Duchovním proudem vnitřního slova nemohlo se ovšem zabránit, aby nebyl průběhem staletí sebeláskou a světskou láskou lidstva zatemněn a ponenáhlu takřka stráven největší dar Světla, uštědřený lidem od Otce v Ježíši. Jelikož se lidé v převážné většině nedali vést Duchem Božím a chtěli raději následovat své sobecké a svémocné pudy, rozprostíral se nad nimi během času více a více stín duchovní noci. A úplné odpadnutí od víry a lásky k Bohu (navzdory Bibli a církvi) učinilo pro naši dobu nutné nové velké Zjevení lásky a vůle Boží.
Otec Světla, předpokládaje neblahý vývoj světa, který vyvrcholil ve světových válkách, podával toto velké Nové poselství během předcházejícího století u různých národů Země tím, že skrze proroky a jiné osvícence hlásal starou pravou nauku Ježíše Krista – náboženství lásky. Nejobsažněji a nejmocněji vzešlo toto nové poselství v německém jazyce v letech 1840–1864 skrze prostého, duševně čistého muže, Jakoba Lorbera ze Štýrského Hradce. Jemu se dostalo vnitřním slovem Ducha neporovnatelně důkladných zpráv o Boží bytosti, o stvoření, o plánu spásy a o cestě k věčnému životu.
Když se Lorberovi blížil čtyřicátý rok života, tu pamětihodná událost náhle oznámila tomuto na Zemi cizímu muži, co s ním zamýšlejí nebeské mocnosti. V březnu roku 1840 obdržel z Terstu nabídku, aby převzal v tomto tehdy velmi významném městě na pobřeží modrého Jaderského moře místo kapelníka, které by mu skýtalo příjemné zaměstnání a dobré pozemské živobytí. Zrána 15. března, když pln naděje a radosti chtěl povstat z lůžka a konal právě svou ranní modlitbu, uslyšel v prsou na místě srdce zaznít zřetelně hlas, který k němu zvolal: „Vstaň, vezmi pisadlo a piš!“
Ohromen uposlechl tohoto hlasu, vzal pero a napsal slova, která ke svému úžasu slyšel v srdci jakoby nanejvýš jasně vyslovený myšlenkový proud. To, co podivně slyšel a přesně napsal, znělo: „Takto praví Pán pro každého, a je to pravdivé, přesné a jisté. Kdo chce mluvit se Mnou, ať přijde ke Mně a Já mu vložím odpověď do srdce. Avšak jen čistí, jejichž srdce je plné pokory, uslyší zvuk Mého hlasu. A kdo přede vším světem Mně přednost dává, Mne miluje jako něžná nevěsta svého ženicha, s tím budu ruku v ruce kráčet. Bude Mne provždy zřít jako bratr bratra a jako Já jsem ho již od věčnosti zřel, dříve ještě než byl.“
Když Jakob Lorber uslyšel tato slova a nanesl přesně na papír, byl zcela rozechvěn a slzy mu stékaly po lících. Uznal Nejvyšší hodným jeho, nepatrného hříšného člověka, dáti mu jako prorokům Starého a Nového zákona poselství pro lidstvo? Skromný, pokorný muž mohl sotva tomu věřit. Ale hlas mluvil se vší jasností mocně a neodolatelně dále. A tak musel Lorber znovu uchopit pero a psát dále co bylo k němu mluveno. Byla to celá kapitola plná nejnádhernějších nauk božské lásky a moudrosti. A druhého dne šlo to dále, kapitola za kapitolou. Zdálo se, že toho bude celá kniha!
Mohl a směl se omilostněný vyhnout tomuto podivuhodnému hlasu? Měl se odříci naslouchání a psaní toho, co slyšel? – Ne! Ale co ta věc v Terstu? To krásné, dávno vytoužené životní postavení? Nebyla to šílenost vzdát se tohoto jistého chleba, tohoto váženého postavení, tohoto pevného pozemského povolání pro nějaký ten nepochopitelný hlas z nitra, který přišel jakoby z hvězd? Co tu volit? Jisté světské povolání, které přinášelo chleba k zaopatření? Anebo tajuplný úkol nebe, který jistě nevynášel ani fenik, zato však nepochybně zneuznání, pronásledování a dokonce snad – jak se stalo tak mnohému proroku – smrt!? Dny a hodiny k rozhodnutí uplynuly. Lorber musel svou cestu do nabízeného místa nastoupit, anebo nechat příznivou životní vyhlídku padnout. Byla to nejvýš zvláštní, peprná mocná zkouška.
Ale povolaný ve zkoušce obstál. Jeho srdce netoužilo po penězích a statcích a vážnosti mezi lidmi. Vábícího světského postavení se odřekl a od tohoto dne zasvětil svůj celý život, ještě dvacet čtyři let, službě onomu božskému hlasu srdce.
Tak tedy vzniklo během let 1840–1864 ponenáhlu mnoho svazků, v nichž byly z nejvyšší sféry jasně podány a vysvětleny nejdůležitější a nejhlubší otázky o Bohu, stvoření a věčné spáse. Z mocného základního Světla věčné Boží Lásky byly objasněny všechny zjevy a záhady bytí. Celé stvoření bylo vyloženo jako mocný postup vývoje nesamostatných a nedokonalých tvorů k úplně svobodným, nebesky uzrálým dětem nejvyššího Ducha, Boha Otce, a tento duchovní vývojový postup byl osvětlen na všech jeho stupních v celém tomto, jako i v nekonečném onom světě.
Nejvzácnější z těchto knih a spisů jsou: Domácnost Boží, Mládí Ježíšovo, Duchovní Slunce, Biskup Martin, Robert Blum, Země a Měsíc, Přirozené Slunce, Vysvětlivky textů, Tři dny v chrámu, Korespondence Ježíše s Abgarem, List apoštola Pavla obci v Laodiceji. Avšak korunování celého poselství tvoří desetisvazkové Velké evangelium Janovo.
Originály onoho omilostněného „služebníka – písaře Páně“, jsou uschovány v nakladatelství v Bietigheimu. Každý užasne, že zde jsou skutečně mnohé objemné svazky a sešity, v nichž je sepsáno v souvislém rukopisu bez jakýchkoliv podstatných oprav všem lidem poselství, jakého kromě Bible není rovného.
Sklonil se zde skutečně Nejvyšší Svým živoucím Slovem ke smrtelníkovi? Uskutečnilo se tu něco velkého a podivuhodného? Láska a moudrost a oblažující moc oněch spisů podává o tom výmluvné svědectví.