Přirozené Slunce
V krátké době tří a půl měsíců, mohl Jakob Lorber zapsat vnitřním slovem diktované dílo o našem Slunci, jehož senzační obsah je doposud ještě v rozporu s vědeckými představami o jeho složení a tudíž může mnohým připadat jako vydařená sci-fi. Kdo se však při čtení nechá vést svým neomylným smyslem pro pravdu, s údivem a překvapením přijme za svůj popis podstaty, podoby a funkce Slunce v této knize. Nauka o povaze Slunce jako tekutého ohně je nahrazena vysvětlením podstaty světla a jeho sil, které dává smysl.
Podle těchto vyobrazení je Slunce v zásadě spíš pevnou zemí než „sluncem ohnivého světla“. Stojí tu napsáno: „Jako planetární těleso je slunce tak stavěno, že vlastně v sobě sestává ze sedmi sluncí, kdy se vždy to menší schovává v tom větším – jako jedna dutá koule v jiné. Všechny ty sféry oddělené atmosférickými vrstvami jsou obydleny ‚duchy řádu‘, kteří ve stanoveném duchovním vývoji stoupají vzhůru od nejvnitřnějšího slunce postupně až k nejzevnější sluneční sféře a tam se nakonec odívají jemnohmotnou tělesností, vzdáleně srovnatelnou s tělesností pozemských lidí. Povrch nejzevnější sféry je rozdělen do sedmi dvojitých pásů oddělených horami a mořem. Ty odpovídají právě některé z planet našeho slunečního systému a mají veškeré charakteristické životní formy té které planety.“
Přirozené Slunce (Prirodzene Slnko)